Leden 2012

HaP-Kampaň 1

27. ledna 2012 v 16:38 | Neimh |  Názory a připomínky odjinud
První kampaň na ochranu zvířat pro Help-and-protect. Jako spoluadminku mě můžete vidět i tam. Možná sem budu dávat některé příspěvky odtamtud, ale tam spíš jen házím zajímavé články o týrání zvířat a kampaních, protože zvířata jsou mnohdy chytřejší než lidé. Tady ale asi budu psát normální články a možná, až konečně najdu odvahu sem hodím i nějaký ten překlad.



Takže tu mám další kampaň které můžete pomoci částkou již od 20 Kč. Tento přípěvek je vyňat ze stránek praha4online. Nadace pro ochranu zvířat je neziskovou organizací.
Nadace na ochranu zvířat ve spolupráci se Zapakatel.cz realizuje Kampaň na pomoc týraným zvířatům.
Jak můžete pomoci?
Je to jednoduché a rychlé! Na stránkách Zapakatel.czsi zvolíte, jakou částkou chcete přispět - tj. koupíte voucher v hodnotě 20 Kč, 50 Kč, 100 Kč nebo 500 Kč.

70 % z vybraných finančních prostředků půjde:

* na umístění týraných zvířat v útulcích nebo domácích depozitech,
* na veterinární ošetření a následnou léčbu těchto zvířat,
* na nákup krmiva a vybavení,
* dále podle situace na virtuální adopci zvířat nebo "startovací dárkový balíček" pro nového majitele (obojek, vodítko, krmení),
* na právní pomoc v případech, kdy bude nutné situaci řešit právní cestou (např. složité jednání s původním majitelem).

Nadace na ochranu zvířat z vybraných finančních prostředků podpoří konkrétní případy zvířat, která byla týrána a byla z otřesných podmínek odebrána nebo byla se známkami prokazatelného týrání nalezena.

Příběhy týraných zvířat budeme v průběhu kampaně pravidelně zveřejňovat na našich internetových stránkách www.ochranazvirat.cz a www.zapakatel.cz.

Po skončení kampaně zveřejníme seznam všech konkrétních případů týraných zvířat (vč. výše finančního příspěvku), které jsme podpořili z výtěžku kampaně!

30 % z vybraných finančních prostředků půjde na podporu práce Nadace na ochranu zvířat v oblasti legislativy ve prospěch zvířat.

Každý Váš příspěvek znamená lepší zítřek a naději pro mnoho němých tváří. Děkujeme, že spolu s námi pomáháte zvířatům!

Help and Protect - já obvykle nedělám recenze, ale..

26. ledna 2012 v 18:22 | Neimh |  Názory a připomínky odjinud
Takže, chci sem napsat o zcela novém blogu na ochranu zvířat. Jsem sice flegmatik (a to celkem slušný) ale tyhle věci ohledně týrání nenechávám ležet ladem. Je ohavné, jaké věci jsou lidé schopni na zvířatech provádět. Prostě humus. Ne, teď nemyslím takové to, že jen vegetariánství je správné, ale to, že se kolem nás děje neuvěřitelně velké množství věcí a utrpení proti zdravému rozumu a nikdo skoro nic nedělá. Protože si nevšímáme a je lepší lenošit než něco dělat. Protože je snažší přijmout než myslet.
Například, myslíte že DDT bylo zrušeno kvůli tomu, že je to jed? Ne. Byl zde pokus, kde lidé jedli dva roky DDT a nic se jim nestalo. Co bylo tedy důvodem? V Africe byla v dobách DDT malárie naprosto ojedinělá a ti lidé prostě překáželi.
Možná jsou zvířata taky na obtíž. A říká se: "Proč netestovat/ nepořádat býčí zápasy? Jsou to jen zvířata." Možná nemluví, ale má želva byla ve chvílích největší nouze poslední věc, která mě zachránila od naprosté deprese. A jen Bůh/Alláh/Jahve/Jiná osobnost dle vašeho výběru - Michael Crichton! ví, čím by to skončilo. Mohla jsem na ní mluvit, říkat sprosťárny, cokoliv a Lil se jen dívala, hrabala si nožičkou a dodávala mi sílu v těch prvních pár měsících. A tyhle tvory, nevinné a krásné, někdy lepší než lidi (jeden pes rozumněl všemu, bylo to někdy kolem roku 1960-mimo jednoho slova a to válka. Úžasné, že?) mučíme a zkoušíme na nich nová malovátka, nebo si z nich děláme kabelky. Možná, že jsou to jen zvířata, ale řekněte mi, proboha, jestli myslíte že necítí bolest. Pokud ne, váš inteligenční kvocient je pravděpodobně velice nízký.
Ale pro co tento článek byl - podpořme nový blog Help and Protect v jeho činnosti - pustili se do toho s vervou a já jim přeji hodně štěstí!


Kdo chce ovce býti, ten fejs musí míti...nebo ne?

24. ledna 2012 v 21:09 | Neimh |  Napiš...alespoň jednou za týden!
Potkala jsem hodně lidí, kteří mi ublížili. Mnoho věcí, které jsou spíš k pláči než užitku. Sociální sítě kloubí obojí. Je hodně lidí, kteří tvrdí, že ten "fejs" nenávidí a vlastně ani neví proč...


Více v celém článku.

Innocence...is brilliant...

18. ledna 2012 v 17:25 | Neimh |  Napiš...alespoň jednou za týden!
That innocence is brilliant, I hope that it will stay...
Texty Avril Lavigne jsem měla vždycky ráda kvůli tomu smyslu, nebo jak to nazvat. Máloco je ale tolik k zamyšlení aby se na to dala napsat úvaha do hudebky. (Kde, ksakru, vzali to, že máme napsat úvahu na libovolný text? Já bych věděla...á no nic.)
Vlastně ani nevíme (pokud to nejsou mateřské tiky, což se ale u takových osmi, deseti-letých dětí nedá počítat, co nás na jejich hrách na písečku tolik fascinuje, zatímco píšeme esej do biologie. Anebo někteří ano? Já si to uvědomila časem. Je to jejich bezstarostnost, nevinnost, žádné skryté úmysly za tím, co dělají.
A je skvělé mít takový pocit taky.
Innocence
Více + písnička v celém článku

Jednorožec, moudrý věštec...

18. ledna 2012 v 14:15 | Neimh
Poslední dobou na mě ten "Jednorožec, super věštec, řekne ano nebo ne, dav se z toho pomine" vyskakuje všude. V komentářích u mě na blogu, na jiných stránkách, jako vyskakovací okno a tak podobně. Rozhodli jsme se na intru, že to jednou vyzkoušíme a zkusíme našeho drahého moudrého věštce nachytat.

Forgetting to breath

16. ledna 2012 v 16:28 | Breannatala |  Napiš...alespoň jednou za týden!
Moje vlastní díla se odkládají na dobu neurčitou. Asi je ještě nechám v šuplíku. Ale pouštím se do svého historicky prvního překladu, jednorázovky, která mě chytla za srdce. Budu vděčná za jakoukoliv kritiku.

Autor: Breannatala
Název: Forgetting to breath
Odkaz na originál: http://www.fanfiction.net/s/3166429/1/Forgetting_to_Breathe

Harry Potter stál před Snapeovou katedrou. Nebyl si ani jistý, proč vlastně. V podstatě, pomyslel si to byla hloupost, ale musel to vědět. Musel vědět, jestli někdo porozumí jeho pocitům a naneštěstí byl Snape jediný, u koho měl nějakou šanci. Všichni ostatní byli příliš vzdáleni jeho problému a zde nezáleželo na tom, jak moc byli zainteresovaní ve válce.

Snape Harryho ignoroval, což mu momentálně vyhovovalo. Vůbec netušil, co mu vlastně řekne, tudíž mu předstírání toho, že je vzduch ani nevadilo. Nebylo to jako v hodině: měl volno a byl si jistý, že Snape též. Harry, jako ostatně poslední dobou často, byl nervózní a zcela spokojen s tím, že musí počkat, než si Snape "všimne" jeho přítomnosti.

Za chvíli se Harry rozhodnul sednout si do první lavice. Mohl sedět, když už musel čekat, až si Snape všimne jeho existence a přestane jej ignorovat (poslední dobou to dělal často). Čím víc přemýšlel tím těžší se stávala představa tohoto rozhovoru.

"Pottere, co chcete?" zeptal se Snape drze, čímž Harryho vytrhl z myšlenek. Harry mu neodpověděl hned, snažil se uspořádat si nejprve myšlenky. "Tedy? Jestli tady budete jen stát, strhnu vám body." Sarkastický bastars, jako vždy, napadlo Harryho. Nejistý, čím začít, řekl Harry to, co mu právě prolétlo hlavou.

"Přestal jste někdy dýchat a potom si uvědomil, že nevíte, jak začít znova?" zeptal se šeptem tak tichým, že si byl jistý, že ho Snape neslyšel. Tedy do té doby než mu odpověděl.

"Pottere, dýchání je automatická funkce vašeho těla. Jediný způsob, jak přestat dýchat je, že vám v tom něco zabrání. Není to něco, co se dá zapomenout."

Harry nevěděl, co říct a tak se jen díval do prázdna. Snape musel vědět, o čem mluvil. Byl na těch schůzích. Také tam schytal nějaké mučící kletby. To byl tak chladný, že to ani nevnímal?

"Jak jste to zvládl? Bolest, neschpnost cokoliv udělat?" zeptal se Harry. Jeho otázky se sbíhaly do slov, která se nadala pochopit, pokud jste nevěděli, na co přesně myslí. Záblesk v profesorových očích mu potvrdil, že to věděl, proto se jeho následující slova nezaryla příliš hluboko.

"Pokud jste skončil s nepochopitelnými otázkami, odejděte nebo Nebelvír brzy přijde o deset bodů," varoval ho Snape, ale Harry na to nedbal.

"Profesore," začal, ale zastavil se. Nevěděl, jak své myslenky zformovat tak, aby to neznělo jako žebrání. "Nemůžu dostat ty obrazy* ze vzpomínek. Snažil jsem se uzavřít svou mysl, vyčistit si hlavu, ale nepomáhá to. Už se mi do hlavy nedostane ani sám Brumbál, ale ono to nezabírá!" zakončil Harry skoro hystericky a povšiml si, že si ho Snape přeměřil od hlavy k patě. Tak a to jsem chtěl být klidný, pomyslel si. Vážně přemýšlel na tím, že vezme nohy na ramena a pokusí se zapomenout na celé to fiasko.

"Možná bychom měli pokračovat v mém kabinetu." ozval se Snape krátce a Harry následoval profesora lektvarů ven z třídy do jeho pracovny. Nebyl zde od toho incidentu s myslánkou v pátém ročníku a byl trochu zdrženlivý, co se týkalo opětovného vstupu. Jestli se něco stane...

Protikladně ke svým pochybám tam vkročil a sednul si na židli, nak kterou ukázal profesor. Také ta přivolala jisté ne zrovna světlé vzpomínky, ale Harry se je snažil potlačit.

"Co jste myslel tím, že 'nevíte, jak ze vzpomínek vymazat obrazy' ? Posílá je Pán zla?" zeptal se Snape stále ještě tvrdě, ale v hlase měl i něco jiného. Starost ne, to určitě ne, ale spíš...obecný zájem. I tak ho překvapilo, že mu o tom Brumbál nic neřekl. Musí snad oplácet informace, kreré mu Snape poskytoval, nebo ne? Věděl, že Brumbál měl přesné informace...tak proč mu nic neřekl?

Harry potřásl hlavou v odpověď.

Ne, nic falešného mi poslat nemůže, nejsem si však jistý tím, zda se o to v poslední době pokoušel.Ne, když spím, něco mě uvězní v mé hlavě a já tomu nemůžu zabránit," brumlal Harry. Ale nezáleželo mu na tom. Bude brumlat a blábolit dál, dokud ho Snape nezastaví. Doteď ho poslouchal.

"Ví o tom ředitel?" chtěl vědět Snape.

"Samozřejmě," řekl Harry a snažil se zadržet zívnutí. Když pomyslel na minulou noc, chtělo se mu spát. Harry věděl, že dnes večer má být "párty" a on nechtěl usnout, protože by to znamenalo, že to celé uvidí skrz Voldemorta a to opravdu nechtěl. I tak by nic podstatného nezjistil, takže bude muset požádat domácí skřítky o galony kávy spolu s množstvím smetany a cukru, protože samotnou chuť kávových zrn nenáviděl. Nic jiného mu proti spánku nepomáhalo a Hermiona veřejně prohlašovala, že je závislý na kávě, tolik jí za poslední dobu vypil. Nepomáhaly ani lektvary.

"Takže...vy vydíte schůze," přidal se Snape a Harry byl za to vděčný. Alespoň někdo neodbíhal pryč od tématu. Harry byl tak unavený, že jeho mysl dělala kolotoče, když se snažil myslet na rovinu.

"Ano, schůze" řekl "A náhodné rozhovory. Není v tom žádná souvislost. Jen když je naštvaný anebo...ano, když je v euforii. A také, když spím."

"Spal jste minulou noc?"

"Ne," odvětil Harry. "Nechtěl jsem," bylo jeho vysvětlení.

"Což by vysvětlovalo, proč jste nedokázal připravit lektvar, který zvládla většina šestých ročníků a vy byste jej zvládl též," mluvil Snape nazaujatě o lektvaru, který dělali dnes jako přípravu na jeden o hodně težší, který měli varábět za dva dny. Alespoň nám nestrhl body, pomyslel si i když mohl být alespoň trochu milý. Harry se při té myšlence skoro rozesmál. Snape? Milý? To ani náhodou.

Navrhuji, abyste šel do nemocničního křídla a pořádně se vyspal: vezměte si volno po zbytek dne. Je málá pravděpodobnost schůze v těchto hodinách," pokračoval Snape a zdálo se, že si vůbec nevšiml Harryho tichého chichotání. Anebo to možná byl důvod, proč Harrymu doporučl spát. Unavený byl dost, to se muselo nechat.

"Ale co s těmi obrazy," nenechal se Harry. "Chci, aby to bylo z mé hlavy venku. Myslánka trochu pomáhá, ale stále si je pamatuji."

"Pottere, s tímhle vám nepomůžu," řekl Snape a odvrátil od něj pohled. "S tím nepomohu ani sám sobě. Budete se s tím muset naučit žít."

"To je sice pěkné, ale vy jste na těch schůzích nebyl Voldemortem," odsekl Harry. "Nebyl jste tím, kdo se smál a mučil. Já jsem se tak cítil."

Snape se na Harryho pořád nezadíval, což Nebelvířana naštvalo.

"Neexistuje alespoň něco, co bych mohl udělat?" zeptal se Harry zoufale.

"Paměťové kouzlo je to jediné, co může pomoci. Nebo terapie," navrhl Snape. "Já bych upřednostňoval terapii, protože paměťové kouzlo může být nebezpečné a o schůzích by se vám zdálo i nadále. Teď navrhuji, abyste odešel. Jděte na ošetřovnu a vezměte si tam lektvar na bezesný spánek nebo jděte na kolej, ale já mám schůzi s ředitelem a nerad bych přišel pozdě." začal Snape skoro mile, ale zakončil to podrážděným vrčením, Harry se tedy rozhodl odejít. Snape má dost velké výkyvy nálad, pomyslel si s krásnou myšlenkou na to, že by Snape měl také jít na terapii. Samozřejmě, když to byl on, kdo ji doporučil, možná už nějakou absolboval.

Cítící se o něco lépe, protože někdo, i když byl značně drzý, pochopil o řem mluvil, zamířil Harry ke dveřím.

"Pottere?" ozval se ještě Snape a Harry se k němu otočil. "Tohle vůbec nic nemění. Ani náhodou. Rozumíte?" Harry přikývl a opustil místnost, přičemž za sebou zavřel dveře. Na poslední chvíli se rozhodl zajít na ošetřovnu za Madame Pomfreyovou. Možná mu poradí.

Ale Snape se mýlil. Něco se změnilo. Opět se cítil, ajko by mohl dýchat. Byl to nádherný pocit, i když musel stále něco dělat s těmi obrazy. Vzpoměl si, ajk dýchat a to bylo jediné, na čem nyní záleželo.

*opravdu jsem nevěděla, jak to přeložit lépe. Nějaký tip?

DeePoo...infarkt!

8. ledna 2012 v 18:13 | Neimh |  Tak tady jde do tuhého...
Znáte takové ty dárky, které se nakonec projeví jako trójský kůň?
Setkala jsem se s jedním skvělým-jeho jméno zní DeePoo.
"Ahoj, všichni. Jsem DeePoo od EcoVaxu a budu u Vás vysávat. Jsem expert na vysávání a umím rozpoznat i stupeň znečištění. A teď vám ukážu jak!"
Já i zbylé holky na pokoji (intr, jó intr), jsme na ten lux hleděly nesmírně podezřívavě. To ovšem nebylo NIC proti tomu, co přišlo potom.
"Když rozpoznám malý stupeň znečištění, vysávám kruhovými pohyby."
Ta černá věc zahučela a...popojela a vsála můj kabel k notebooku. Živoucí apokalypsa. Než jsem sehnala tlačítko na pauzu málem mi sežral celý adaptér.
Když jsme pak ostranily veškeré věci v dosahu, odvážily jsme se zmáčknout tlačítko START.
Poté, co nás svým strašlivě pisklavým hláskem (nemáte někdo podobnou příšeru-že byste věděli, jak ji vypnout?) provedl jeho spirálovitými a vířivými pohyby (nenašla jsem rozdíl) přišel náš nový kámoš Poo s tímhle:
"Nemusíte se bát, že spadnu ze schodů. Moje senzory rozpoznají překážku a zastavím se."
Snad to přejde. Naš kamarád se ale nevzdal tak snadno.
"Přátelé (kdo mu dovolil takhle nám říkat, sakra?) jsem připraven na testování. Pojďme na to."
Budiž. Vyšly jsme na chodbu, kde jsou schody a postavily tom Polyho před schody. Jaké bylo naše překvapení, když senzor zřejmě selhal a náš, už tehdy oblíbený lux se poroučel dolů, k tvrdé zemi. Chytla jsem ho na 4. schodě a podívala se na něj...celkem vražedně na to, že to byl lux.
Tím, že jsem ho zvedla si dal opět pauzu.
Ihned, co jsem ho položila, zpátky v ložnici, začal opět vesele žvatlat (nemusím asi dosávat, že jsem měla upřímnou chuť omlátit o něj Ottův slovník, případně svázané vydání Universa-věřte či ne, tento svazek existuje, jakákoliv manipulace s ním je však zcela nemožná)
"Moje senzory rozpoznají nábytek. Pokud rozpoznám překážku, zpomalím."
Aby to názorně předvedl, rozjel se a narazil do šatníku. Měla jsem velkou chuť ho do něj zavřít. Otázkou bylo, jak dlouho by šatník vydržel.
Třešničkou na dortu pak bylo:
"Pokud mám vybité baterie, sám najdu své stanoviště. A mohu se pochlubit, že na to mám patent. Ukážu vám to."
Začal přejíždět po pokoji, vysávat vše co bylo v dosahu a i když se jeho úžasně patentováné senzory vyskytla asi pět centimetrů od napájedla, dal si kolečko ještě jednou. V upřímném děsu jsme na něj nikdo radši nesahal.
Když se Poo ozval:
"A jsem doma."
Ulévně jsem vydechla. Mezi námi na pokoji se pak rozproudila divoká diskuze o tom, proč nám nemohli dát k Vánocům psa.
Možnost zavření Poopyho v pancéřované krabici se projednává.
Deepoo
Tak tohle je naše nová noční můra.

Kdybych byla živel...jsem voda

7. ledna 2012 v 16:42 | Neimh |  Tak tady jde do tuhého...
Občas se potřebuji vypsat o věcech tohoto podivného typu, co by, kdyby, jelikož je to strašně uklidňující a v některých případech to pomáhá objasnit... a to je jedno. Nebudu tady dělat psychoanalýzy. To si nechám do školy na "Můj Stockholmský syndrom".

Každopádně, můj živel je voda, protože je strašně dynamická a ač jí považujeme za klidnou...viděli jste někdy tsunami. Je zrádná a já musím nepříliš šťasně uznat, že obvykle nejsem tím, čím se zdám být. Ať na jednu či na druhou stranu, lidé o mě tvrdí, že mě pořádně neznali. Mě to přijde divné, ale lidé mě vidí lépe než já sebe, že?

Potkala jsem málo lidí, u kterých bych nevěděla na prvý pohled, čím jsou. Problém je v tom, že je těžké, oklamat mě. Jako malá jsem se zběhla v detektivkách, takže tak nějak začínám lidi analyzovat, hned co je poznám... ne, že by to bylo to nejlepší.

Takže, sečteno a podtrženo (pořádně tlustou čarou, prosím!) pokud chcete slyšet spoustu keců, jsem tu pro Vás :-)

waterfall

Fantazie, logika...

4. ledna 2012 v 19:20 | Neimh |  Tak tady jde do tuhého...
Imaginatiaton






Takže, když chcete odtud tam, použijte logiku.
Ale pokud chcete najít něco nového...použite fantazii.
Fantazie je i paranoia, schizofrenie anebo třeba zoufalství.
Nic z toho nepoberete logicky.
To je jednoduché.
Ale není třeby připravit se logikou o to nejlepší, co je v nás...možnost dělat a vymýšlet nové věci.

Stres...

4. ledna 2012 v 19:00 | Neimh |  Tak tady jde do tuhého...
Jen tak mimochodem (btw the writing), dneska píšu na blog přeně týden. A nevím, jestli je to dobře nebo ne...
Pomáhá mi to utřídit myšlenky, ale říkám si, zda nezabírám místo v kyber prostoru.
A mám upřímnou hrůzu z toho zveřejnit nějakou svojí práci.
Proč? Příliš dlouho jsem dělala z komárů velbloudy, z velbloudů velryby a k čemu mi to bylo?
Dělala jsem si hrůzy z toho, co stálo přede mnou, ať to bylo jakkoliv jednoduché a řídila jsem se "Co oči nevidí, to srdce nebolí." Byla to obrovská chyba.
Chovala jsem se jako malé dítě (a asi se pořád chovám, k tomu ta anketa dole, jestli je alespoň moje psaní inteligentní). Což nebylo správné.
Potřebovala jsem otevřít oči, uvědomit si, do jaké obrovské míry je námi manipulováno, v jaké obrovské míře jsme využíváni...ne medii, politiky, čímkoliv, ale vlastními blízkými.
Hodně to bolí. Tím víc, že se nemáte o koho opřít. A pak se začnou z malých problémů stávat velké, z velkých obrovské, protože když přijdete domů, víte že...
Vaše vlastní rodina Vás využívala.
Nikdy jsme nebyli dokonalí, ale to co se stalo, mě zkrátka zlomilo, zničilo, porazilo.
Potřebovala jsem nakopnout. Svůj kopanec jsem dostala-přímý, bolestivý.
Zákonitosti psychyky vmáčknuté do kolika minut vlastně? To je jedno.
Uvědomila jsem si, že mě můžou zkoušet urážet a ponižovat, ale nikdy, nikdy to neznamená, že já jsem špatná. Nejhorší je, vyhlodat se zevnitř.
Málem semi to stalo. Naštěstí, někdo zapůsobil na můj rozum. (Malá pravděpodobnost, že toho člověka ještě potkám, ale pokud ano-není už vlastně mrtvý?, musím mu pořádně poděkovat. Někdy dělají malé věci velký rozdíl a tahle přednáška rozhodně udělala.)
Můžete dělat, že je vše v pořádku, ale pokud jste zničení je Vás, uvnitř, bude to hlodat a hlodat, až z Vás zbyde jen skořápka. Pokud máte uvnitř zdravé jádro (zní to divně, co?) může se rozrůstat.
Tak to bylo vysvětleno?
Ano, ano.
Pokud jste silní uvnitř, pochybnosti Vás nenahlodají. Lidé Vás mohou ničit zvenku, kdo se však dostane dovnitř? Vaše myšlenky jsou jen Vaše zodpovědnost. Měli byste se k ní dohnat.
Tak nějak, nechci dávat uvozovky, kdyby v tom byly chyby.
No, teď studuji, snažím se najít nové místo ve světě a moji přátelé jsou mi úžasnou podporou.
Co jsem však z nervů nikdy nedělala, nekouřila jsem a jsem naprostý abstinent. Zdá se mi to správné.
Snažím se najít to, co nevidím na prvni pohled, žít život lépe, najít šťastnou cestu. Najít správné přesvědčení.
Snažíte se i Vy, nebo jste spokojeni na 100 procent?

A tohle je fantastické:


Meleš...a kam to dotáhneš?

3. ledna 2012 v 20:00 | Neimh |  Napiš...alespoň jednou za týden!
Ono filosofické téma tohoto týdne mě docela vyprovokovalo k psaní. Dokonce jsem napsala kousek fanficu, ale nevím, zda se to vůbec někdy někam dostane. Já se tak strašně stydím, ááá!
Viděla jsem haldu článků, které říkají jakou cestu zvolit a mluví o novoročních předsevzetích.
DRTIVÁ VĚTŠINA MÁ LEPŠÍ SLOH NEŽ COKOLI, CO JSEM NAPSALA JÁ.
Ale...
Přestanu kouřit. Opravdu přestanu kouřit. Představím si život bez kouření. Takové to bude.
Ale co udělám?
Jsem nekuřák. Takže Vám nevysvětlím, kde by byl největší problém. Ale domnívám se v tom, že...udělám, ale co z toho vyleze?
Povětšinou nic. Jestli jste sem zabloudili, poprosím Vás o názor na to, jak velký rozdíl je mezi chci to udělat a podívejte, dělám to!
Zajímalo by mě, skutečně moc, kolik lidí má stejný názor jako já, totiž obrovský, životní.
Je třeba nemluvit, ale činit.
A je mnohem snažší činit, pokud Vám někdo stojí po boku. Pokud nestojí, najděte onu jiskřičku, která se ukrývá v tom nejhlubším koutku Vaší mysli, to nadšní...do čeho jste nadšení Vy?
Mě to nepište. Využijte toho.

Poznámka: Proč kouření?
"You're not one of anti-smoke activits, are you?"
Kdo mi řekne, kde jsem tu větu vzala, má u mě...článek?
Haha.

Věci, na kterých (snad) nezáleží

3. ledna 2012 v 19:08 | Neimh |  Tak tady jde do tuhého...
Lidé se přou v pohledech na svět, víc než by bylo vhodné, víc než by se mi a spoustě jiných lidí líbilo.
Občas si říkám, že bychom potřebovali nějakou tvrdou ránu, abychom si uvědomili, podle čeho máme soudit tu či onu věc.
Třeba, všichni se hlásí k tomu, že zvířata se týrat nemají? A víte, že jednu tuhle kampaň založila žena, která pracuje na vysokém postu ve firmě, kde se na zvířetech testuje?
Vidíme to, co šikovní lidé chtějí abychom viděli a považujeme za důležité věci, které nám někdo strčí pod nos. Tedy někdo s vysokým inteligenčním kvocientem.
Nestalo se Vám někdy, v posledních dnech, že Vám někdo řekl věc tak stupidní, že jste začali upřímně pochybovat o tom, zda se v lebce majitele oné myšlenky nějaká šedá hmota?
Jistěže ano.
A pokud tedy chceme někomu vysvětlit jinak myšlenku, kterou mají silně zakotvenou, jiným způsobem, musíme udělat to, co se nám samotným nelíbí. Stát se manipulátory.
Anebo ne?
Vsadím se o cokoliv, že jen za poslední týden jste s někým manipulovali. Je toho svět tak přecpaný, že to dělají i malé děti. Ale u nich je to přirozenost. Jako u všech živých tvorů. Je to průhledné, nevinné. Přemlouvání rodičů v obchodě typu: "Já to nepotřebuji, ale mamí, nechtěla bys to ty?"
Když jste chtěli, aby s Vámi někdo šel na disco, do kina, nebo jste chtěli někomu vnutit, co chcete k Vánocům, ale nenápadně, abyste mohli předstírat překvapení...
Možná bychom měli informaci dvakrát přežvýkat, než ji přijmeme. Je to jistější.

PS: Víte, že více jak polovina světových vlád využívá vydírání nebo i mučení a to pokročilého kalibru? A vezměte si, že rozvojové země Vás nemohou psychlogicky zlomit, samotou, nedůvěrou apd. Oni psychologické knížky nemají. Info o mučení a podobných věcech je nám předkládáno velmi často. "Zajatce vydírali. Takovéto způsoby vydírání má více jak polovina světových vlád, strašné..." Třeba v Americe je mučení na vysoké úrovni.

Žvýkejte, žvýkejte, berte.

Tohle byl sakra pesimistický článek, ale dnes mě někdo svojí demencí vytočil do nejvyšších obrátek. Ovcéééé!!!

A ještě pěkná melodie




















Je to piano verze Numbu od Linkin Parku. Tahle s krásnou animací. Příště přijdu s něčím optimističtějším, slibuji :-D

Something else to write...to weekly theme...

2. ledna 2012 v 18:01 | Neimh |  Tak tady jde do tuhého...
No, sepsala jsem, tedy zkrátila jsem, moji školní práci. Vlastně jsem osekala veškeré citové části...někteří lidé je namají rádi a průstřihy do minulosti, totiž jak se do těch situací dostali.
Ale jak za svým lepším životem "cestuji" já, případně, co si o tom myslím?
je jasné, že tohle, řekla bych až moc filosofické téma je zvolenu vzhledem k Novoročním předsevzetím (dali jste si nějaké? Já ne.)
Vůbec jsou témata týdne nějaká moc filosofická anebo bezpředmětná a vůbec. Ách jo.
Drtivé většině pisálků na blog.cz je do 15 let, pár do 18, víc moc ne. (A tohle by mě opravdu zajímalo, kolik tipujete mě?)
Budiž, často slýcháme, že někdy se za clonou objeví světlo. Nejsem toho názoru.
Musíme to světlo najít sami, protože v mnoha situacích tu není nikdo, kdo by ho rozsvítil. Věřte, vím o čem mluvím. Mě ho nikdo nerozsvítil a ten "lepší život" jsem musela najít sama. A sama si říct, že bych měla být šťastná, že jsem zdravá, mám co jíst apod.
Pokud k Vám život není milosrdný, radujte se z maličkostí a myslete na něco pěkného (nemusí to být zrovna pěkné, pokud máte rádi depresivní obrázky, myslete na ně. Vzpomínky, představy, cokoliv, kočky se zelenými křídly, ty jsou asi nejlepší,) prostě nějaká Vaše jiskřička. Určitě tam je.
Protože, ať Vám někdo pomáhá nebo ne, neobjevíte ten lepší život bez Vaší jiskry, Vaší snahy.
Pokud jste v těžké situaci, budu Vám držet palce.
Ať se život zlepší se vším, čeho se dotknete.
I když je to někdy těžké.

Lepší život...ale jaký vlastně?

2. ledna 2012 v 17:30 | Neimh |  Napiš...alespoň jednou za týden!
Cesty za lepším životem se mohou sakra lišit...jde totiž o to, z jaké situace vycházíte. A jelikož moje nervy ze slohového popisu situace-namouduši, radši píšu jiné věci, ale nenervuj se, nenervuj se...mé nervy! jsou opravdu, však Vy víte kde, zkusím si přiblížit dvě rozličné situace. Pokud nemáte náladu, přeskočte, prosím :-D
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
Probrečela jsem celé odpoledne. Můj život je v troskách! Na tvářích mám rozteklou řasenku. Utápím se v bolesti. A přitom to začalo dobře...
Známe se teprve dva týdny, no, chtěla jsem na něj udělat dojem. To vždycky, když on je takovej hezounek...co kdyby se mu něco nelíbilo? Stále jsem měnila věci, až máma řekla, že tu koupelnu okupuju moc dlouho. To nikdy neměla rande? No dobře. Už jenom nalíčit. Ošplouchala jsem si obličej, namatlala make-up a stíny podle Bravíčka a udělala trochu tlustší linky než normálně. A už jsem si to šupajdila do pizzerky.
Michal se usmál, řekl, že mi to dnes sluší-(byla jsem v sedmém nebi!) sedli jsme si, povídali, celou dobu byl nějaký zamlklý. Ale pak se nějak odhodlal a řekl mi to...
"Víš, Lucko, ty seš skvělá holka, ale prostě...nesedíme si."
Nebo nějak tak, jako ze špatného filmu. Pak začal vysvětlovat, že se mnou prostě není řádná řeč, neznám jeho zájmy a že s tou Sandrou, sportovkyní, se mu daří nějak líp.
Nevím, za jak dlouho se vyhrabu z deprese, najdu lepší život...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mám pocit, že by bylo lepší jít na záchod. Hrůza mě však drží na místě. Nesmím brečet, už jenom kvůli mámě...a to to dnes nevypadalo zle...
Táta přišel celkem klidný, ách, proč jsem si neuvědomil, že je to ticho před bouří...když ony jsou jeho stavy tak těžce rozeznatelné.
Mluvil normálně, což je u něj neobvyklý jev...proč jsem si neuvědomil, že kdyby byl v pohodě, rýpne si a odejde?
A pak se k tomu dostal, totiž k vysvětlení situace, máma vyhrála nějaké peníze v loterii a čirou náhodou jí lístek o převzetí peněz,-chtěla mi za ně koupit boty, potřebuji je-vypadl z kapsy.
Taková smůla! Proč?
Radši nechci popisovat, jak skončila máma. Je strašně silná, nikdy nebrečí, snaží se zachovat si trochu důstojnosti. Obdivuju ji.
Pak ale, v záchvatu amoku, otec našel obaly od cukroví-Natalie měla narozeniny a přinesla spustu bonbonů-její otec pracuje v samoobsluze-myslel, že mi máma ty peníze dala!
Nadával, jak jsem to mohl udělat a pak, no chápete, co se stalo. Mě mlátí málokdy, jsem podle něj pokračovatel rodu a nemusím být takový/taková -tady si doplňte slovo dle vlastního výběru, už zkusil snad všechny- jako moje matka (a ona nikdy nebrečí, chtěl bych být tak statečný, jako ona!).
Taky mi teče jen krev z nosu, to je proti monokly poseté matčiny tváře nic a nemám nic zlomené.
Koneckonců, můj život není tak zlý. Mnoho dětí žije bez rodičů. A máma mě má opravdu ráda. A co že to řekla?
Že život má cenu jen tehdy, pokud žijete pro něhoho, pro nějž byste zemřeli. A ona řekla, že žije pro mě.
Nepůjdu si popustit krev na záchod. Pokud by tam byl otec, zlomí to nejen mě, ale i mámu. A já žiju pro ní.
A až něco dokážu-a že já dokážu, uvidí, že se ve mě nezmýlila.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Každý je v jiné situaci. A cesta za lepším životem nespočívá v tíze tohoto kroku, ale v tom, jak odhodlaní jsme jej udělat.

Prosím, pokud budete komentovat, zkuste mi říct, kde jsou problémy v mém slohu-vím, že myšlenky toho chlapce se mi popisují hůř, ale my ty dvě situace musíme psát z pohledů obou pohlaví. Tohle jsou zkrácené verze :-D. Opravdu nemůžu za to, že jsem si vylosovala dvě takhle tuctové situace. My losovali! Ach jo! Taková tuctová témata. No co...snad jsem z toho něco vydolovala. Není to totiž klasika, kterou bychom teoreticky měli psát, ten kluk to nese líp jak ta holka. Ale řekla bych, že i v životě paradoxně ti, co jsou na tom hůř, to nesou lépe. Třeba političtí vězni za 2. světové byli někdy i míň v depresi než my z normálního stresu v práci. V těžkých situacích se nám totiž spouští tzv,. pomocné hormony. Možná o nich někdy něco napíšu.

A nakonec jedna hezká písnička: Keep holdin' on od Avril Lavigne




















Doufám, že se Vám článek líbil a možná se na můj blog někdy vrátíte :-D

Closet land...

1. ledna 2012 v 17:06 | Neimh |  I listen, read or see
...málem jsem sebou sekla. Nic podobného jsem totiž v životě neviděla.

Mám obecnou slabost pro takové ty "komorní" filmy, o dvou hercích, jedné místnosti anebo telefonní budce. Jediné, co se totiž na těchto filmech dá sledovat, jsou brilantní herecké výkony. Pokud tam nejsou, pravděpodobně jste o tom filmu neslyšeli...něco takového stojí za starou bačkoru.

Tyto filmy ale často zapadají do skupiny, kdy film vidělo jen pár lidí, ale ti říkají, že to bylo ohromující. Opravdu je. Už jsem viděla Have dreams, will travel a ještě několik dalších.

Se "Zemí ve skříni" se to však rovat nedá. V ostatních filmech tohoto typu se totiž necítíte jako v 1984 naživo. Anebo by to vůči tomuto byl jen čajíček?

Orwellův Winston je totiž opravdu zaujatý vůči režimu, skončil ve vězení, budiž. Navíc vidíme stín Velkého bratra. Tady není. Neznáte motiv, tu totalitní vládu, která vládne světu. Neopustíte vyšetřovací místnost, netušíte, jestli je někde základ, na kterém můžete postavit teorii. Jakoukoliv. Věřte mi, není tam.

Navíc, jak spisovatelka (neznáte jméno ani jednoho z těch dvou, až na to, že žena je později nazývána AB234, což zní jako by to tahali na každého) podotýká, teď už nevím v jaké části filmu, když podepíše smlouvu, okolo které se točí jedno z témat (uznejme si, to méně důležité) neví, jestli nebudou chtít něco dalšího, jiné mučení, jiné podpisy. Neví, co se stane, pokud se podrobí. Winston to věděl-zemře, což by pro něj bylo vysvobození.

Jako třešnička na dortu, zůstává "pravá strana" onoho sadistického věznitele. Skutečně nevíte, zda to někdy nemohl být ten profesor, nedovíte se, co se vlastně stalo, že...á, nebudu spoilerovat.

Pro zábavu, ani nevíte, jak to skončí. Říkám předem. Pokud při otevřených koncích...no...tak se na toto nedívejte. Nebudete vědět, zda zemře, půjde někam jinam, nebo co vlastně.

Prostě se z toho málem zblázníte. A pokud Vás maminka nenaučila, že cizím lidem se věřit nemá, Closet land ji velice rád zasupluje.

A ty dvoj, tří, čtyřsmysly. Proboha!

Teď k hercům. Opravdu byli jen dva. Nikdo jiný. Medleine Stoweová a Alan Rickman.
Oba naprosto dokonalí. Schopní mluvit tělem, ty výrazy...opravdu jste se cítili, jako kdybyste tam byli zamčení s nimi a přitisknutí na chladnou stěnu. Udělat k tomuhle dabing by byl při jejich výkonech jednoduše hřích. Protože, ať se Vám to bude zdát jakkoliv divné, ani jednoho z nich jsem neviděla hrát lépe, kdekoliv. A že od roku 1991, kdy byl film natočen uběhla sakra dlouhá doba.

Nevím, jak dlouho budu přemýšlet nad tmou v šatníku. Ale pár dní ani týdnů to určitě nebude.
Two lifetimes, maybe.

Happy New Year

1. ledna 2012 v 0:39 | Neimh |  Napiš...alespoň jednou za týden!
Těm pěti lidem, co mi za den na blog zabloudí přeji hodně štěstí, zdraví, lásky, dobré přátele a v neposlední řadě úspěch a inspiraci ve věcech, do kterých se pustíte.
Jen tak mimochodem-bude konec světa, nebude?
Dle mého nebude. Pokud těm bohům nebo co to tam nahoře je úplně nešplouchá na maják, nezničí naši civilizaci. Je toho tolik krásného, co by byla škoda zničit. Všechny ty hodiny práce vložené do vědy, literatury a ještě spousty jiných věcí...a každý jsme individuální stvoření, které by bylo škoda zničit. Moc velká škoda. Ale možná, možná se nějak změní náš pohled na svět. Smýšlení které momentálně vedeme, spěje k jisté záhubě. Je ale poněkud naivní si myslet, že skončí války. I když, alespoň před těmi Vánocemi, War is over...maybe.
Tolik k teoriím.

A ještě něco...nemohli by lidé sakra investovat do jiných věcí, než těch příšerných bouchacosvítících šíleností? Můj pes je z toho na mrtvici a já upřímně taky.
TOPlist
Jsem proti týrání zvířat.